Začátek, nebo konec ničeho
to ví jenom on sám,
že on byl první
za to ruku do ohně dám.

Učinil Bůh světlo
a to dobré se mu zdálo
oddělil jej tedy od tmy,
což práci mu nedalo.

"Tak staň se světlo dnem,
a noc změní se v sen,
ať střídá se den s nocí na zemi"
a život je v začátku jen.

Bůh připravil vše pro život
tak jak to být má
už není den-noc jedno
už není jenom tma.

"Kdo obdělá si velká pole,
když je země duchaprázdná
vytvořím si člověka
ať staví díla pestrá, krásná.“

Pak učinil člověka,
co obrazem je jeho
jméno Adam jemu dal
a život z dechu svého.

„Adam však sám nesmí být
učiním mu ženu
ať plodí se a rozmnožují
a modlí se k Bohu svému.“

Tak šel čas
a světem vál
nový život
v Evě vzplál.

Eva řekla: „Máme syna!“
To držela v ruce Kaina.

„Z něho bude oráč prostý,
obdělá si zemské chvosty.“

Druhým synem Abel je,

„A ten ať ovcím kraluje,
pastýř z Ábela se stane
ať žijou ovce jemu dané“

Adam teď dva syny má,
co Bůh dá, to i odnímá
slavte lidé Hospodina,
předkové jsou od Adama.

Kain, to je ten horší chlapec,
co tíhu v duši má,
na bratra se rozlítil,
že Bůh ho má víc rád.

„Nenávist teď k tobě hoří
ať bratrství si klidně shoří“

„Já nemám zbraň!“

„I tak se braň!“

Tak bratra svého zabil Kain
a řešil tak své hoře
Ábel leží mrtvý teď
zabitý v komoře.

Bůh rozhodl se zlomit Kaina
jeho velkou nenávist,
je do srdce mu dána rána,
snad zemře jeho zlá závist.

„Zlořečený ať jsi provždy,
mrtvým nemrtvým se staň,
šlechtictví já odnímám ti
bez erbu ty teď se braň.

Zlořečený budiž zemí,
co přijala krev bratra tvého,
Ábela dnes líto je mi,
on dožít se mohl roku stého.“

Zklidil se Kain z této země,
odešel do země Nód,
ta na východní straně je
od edenu jenom skok.

„Bůh, ten vládce, odsoudil mě,
pro špatnost, že zabil jsem,
bratr můj teď mrtvý leží,
no a co, tak čert to vem.

Bůh mne odvrh od své tváře,
sám ať jsem já, navždy sám,
já „nejstarším“ ho zváti budu,
tohle jméno já mu dám.

Odvrhnul mě od své tváře,
vyhnal mě ze země své,
ať hoří navždy ohně záře,
ať hoří ohně Nosgothské.

Do Nosgothu uchýlím se,
tam učiním svůj ráj.
Démony já hostit budu,
to bude můj kraj.

Já se jednou jistě vrátím,
učiním se vládcem vlád,
do té doby mnohé poznám,
neobstojí žádný stát.

„Nejstaršímu“ horko bude,
k peklu já ho přiblížím,
z lidí málokdo tu zbude,

na tisíc let se ponížím.“

Vampýr a bývalý šlechtic Kain, kdysi musel zmizet.
Nalezl útočiště v troskách sloupů Nosgothu. Nyní, po tisíci letech se vrací, aby započal s dobýváním světa.

Příběh mám
a vám ho teď povídám,
věci, co znám,
já snad z knih bych nevyčet.

Povím vám dnes
koloběh dní jak jen jdou,
že Kain se vrací,
že upíři jsou.

Pryč je tisíc let,
navrací se zpět,
kdysi vampýr odešel,
dnes ovládne svět.

Pryč je tisíc let,
Kain vrací se zpátky,
dnes ovládne svět
a ne na čas krátký.

Býval šlechticem,
zprávy dobré nejsou,
bude krutovládcem,
lidé ať se třesou.

Ruiny, chaos přináší,
kdo přežije z vás,
Kainovi teď budou patřit
životy všech z nás.

Vyhrabal se z trosek sloupů,
trosek sloupů Nosgothu,
s dobýváním světa začne,
Kain se vrátil, už je tu.

První věc, kterou Kain musí udělat je získání loajálních služebníků, sestupuje proto do posvětí, kde láká do svých tenat šest duší, jednou z nich je i Raziel.

Kain je sám a to mu vadí,
potřebuje společnost,
ani ne tak přátele,
jako služebníků dost a dost.

Sestupuje do podsvětí,
žízeň jeho jít tam nutí.
Žízeň po svých podřízených,
duších jemu porobených.

„Vítej Kaine, co si žádáš,
že v mé podsvětí se vkrádáš,
proč jen přišels v prostory mé,
jaký důvod z toho plyne?“

„Příteli můj, temný brachu,
neměj obav, neměj strachu,
já o duše tě prosit přišel,
snad bych sobě pár jich našel.“

„Inu, Kaine, slyš pozorně,
duše jsou tu dobrovolně,
klidně se jich poptej jak chceš,
máš tu možnost, je jich hodně.“

První duše laciná je,
Kain si s ní tak jenom hraje,
druhou duši láká právě,
je vidět, že jde to hravě.

Třetí, ta se brání lehce,
s Kainem půjde, ať chce-nechce,
čtvrtá s pátou ty se hádaj,
o službu si samy žádaj.

Raziel je šestou duší,
loajálnost Kainovi se sluší,
Tak slouhové ctěte pána,
možnost žít je vám teď dána.

Šest duší Kain pro sebe má,
lidé zmizte, přichází tma.

Kain veze své duše s sebou,
ty se o svá místa perou,

každá chce být pánu první,
ten je však vždy zavčas zklidní.

Než se měsíc s dalším sešel,
výcvik duší konce došel,
Kain může být spokojený,
duše mají už větší ceny.

Kain už tvoří vampýry,
práce nedá času k spánku,
šest legií vytvořil,
lehnout si jde v ranním vánku.

Šest legií vampýrů pod vedením šesti duší (a Raziela) plení Nosgoth. Záhuba lidského království stává se neodvratnou.

„Šest legií vampýrů
čeká na povel
vyrazit a táhnout na lidi“
To Kain dnes vymyslel.

Šest duší táhne své legie
odhodlané jsou
z duší jest i Raziel
ten táhne tu svou.

sbor vampýrských legií:

„Bít je, bít,
zde nesmí žít,
ať se z cesty klidní lidé,
o pánovu věc tu půjde.“

Záhuba lidského království
stává se neodvratnou,
skončí pod vládou vampýrů,
ztratí svobodu svou.

Vampýrské legie
celou zem zplenily,
ať lidé mizí pryč
všichni jsou bez víry.

Některým skupinám lidí se podařilo najít poslední útočiště v přístavech, kde sní svůj sen o svaté válce proti nenáviděnému nosgothskému plemenu. Jejich vlastní lidské společenství je zlomeno a podrobeno.

Hrstky lidí, co zůstaly
pryč utíkají,
zda přežijí ty útoky
naději malou mají.

Po přístavech skrývají se,
s vampýry jen nemísí se,
nejstarší, kde je nejstarší,
tahle tíže, hlad v duši.

Tak sní sen o svaté válce,
boji proti Kainovi
a plemenu nosgothskému,
kdo spasí je, kdo to ví?

Nenávidí to plemeno
vampýrského ražení,
jak jen shodit to břemeno,
tahle šance už není.

Tak jdou dál jen
chtěj žít svůj sen,
sen bláhovej
o tom, že mají svou zem.

Sní sen, sní jen,
že mají kde žít,
dračí slzy skrápí
jim cestu těch dní.

Končí lidské pokolení,
Kain je zničil bez prodlení,
lidé jsou už zlomení
pro sny svět se nemění.

Nastal správný čas pro přebudování Nosgothu na svatyni, důstojnou nově přicházejícímu věku a novému řádu.
Obrovské kovářské pece začaly chrlit kouř a dým, zahalující zem milosrdným příkrovem ochraňujícím zem před zhoubným působením slunce.
Šest duší s Razielem se stalo mocnými bohy a jejich schopnosti pod vedením lorda Kaina stále narůstají.

Správná doba, správný čas
k činům Kaina nutí zas,
vykoná teď nové dílo,
postaví co stát by mělo.

„Pryč jsou z místa malověrní,
Nosgoth bude mou svatyní,
proto Nosgoth předěláme,
na to ještě sílu máme.

Ať se z pecí chrlí kouře“
mraky jdou sem, bude bouře

„Svatyně je dokonána“
hotová je časně zrána.

I duše se mají k světu,
jsou teď Bohy to nepletu,

věřte mi, že mocné jsou
jen potíže přinesou.

Pod vedením Kaina-lorda,
změnila se tato horda,
už nejsou to jen duše slabé,
co mají i tělo chabé.

Raziel však našel odvahu vytvořit něco vyjímečného, něco vlastního, aby předstihnul um Kainův. Křídla, která nabyl, se stala jeho zatracením. Dotek vody ho přivede do stavu agónie. Jeho maso se rozpouští jako v kyselině. Jeho potrestáním za nepřístojnost vůči hierarchii řádu je svržení do bezedného vodního víru.
Pád.
Nikdy nekončící.
A bolest.
Žár svíjení a odštěpení, čas se pro něj zastavuje.

Raziel svou odvahu si našel
tím ale daleko moc zašel,
on předstihnul um pána
snad myslel, že může vše,

když moc k tomu je mu dána.

Nepřístojnost proti řádu,
žene ho jen více k pádu,
potrestáním za nárůst křídel,
je pro něj pád do vodních zřídel.

Padá víc do hlubin vodních,
končí sám na místech temných,
tělo bolí jako v křeči,
o nemoci není řeči.

Bolest budiž pro něj trestem,
sám v sobě není pán nad městem,
jeho vůle ochabuje,
čas se pro něj zastavuje.

Raziel náhle slyší hlas
Nejprve zazněl jako ozvěna jeho zmučenou myslí. Ale je opravdu tam. Hladový, starodávný. „Nejstarší“, podle toho, co vyprávěl o životě, smrti, o hladu. Hlad. Kainovo impérium připravilo „Nejstaršího“ o potravu v podobě duší Nosgothu. Jak strádal, jeho touha rostla. Ta je nyní stravující. Čekal jenom na Raziela, protože pouze on ho pomstí.

Razielův sluch se vzdává,
když vtom zazní k němu zpráva

„Budiž živý, plný síly
a stoupni na nohy ve chvíli“

To „Nejstarší“ ho přišel zvednout,
prokletí Kainovo sejmout,
„Nejstaršího“ duše jsou,
Kainovi smůlu přinesou.

Raziel zpět síly plný,
rozčeří dnes světu vlny,
z Kaina zbydou pouhé kosti,
„nejstaršího“ provždy pomstí.

Raziel se stává prodlouženou rukou svého nového pána – „Nejstaršího“. A ten musí být ukojen ve své potřebě.
Raziel se stává Andělem smrti. Stává se hrozbou pro Kainovu říši. Hrozbou daleko větší, než s jakou se kdy Kain mohl setkat.

Křídla jinému teď slouží,
po „nejstarším“ vždycky toužil,
není službou služnajemu,
tak děkuje „nejstaršímu“.

Raziel má život druhý,
nemá pod očima kruhy,
„Nejstarší“ mu sílu dává,
andělem smrti se stává.

„Kain ten ať se strachem třese“
Raziel mu konec nese,
hrozba klanu Nosgothskému
přichází ať hůře je mu.

„Rode lidský
            vstávej,
                          vstávej.
sny tvé pomocí se plní,
do obydlí posílám ji.

Chraňte se už před válkami,
mezi sebou,které máte,
světlo budiž navždy s vámi.“

Závěrečný souboj s Kainem
nebyl dobrý, ó to ne,
Raziel sám podlehnul mu,
Kain vítězně všem kyne.

Není ale Kain vítězem,
není, ani nebude,
touha lidí zlou moc láme,
lidstvo zpět zem dobude.

„Nejstarší“ je upevňuje,
zbraní je jim odvaha,
vampýrská noc ustupuje,
hroutí se jí zlá snaha.

Touha lidi živí,
nápojem je zášť,
Kain sám teď pryč mizí,
za ním vlaje plášť.

Kain jediný přežil všechno,
jediný upír tu zbyl,
nesmrtelný mrtvý on je,
zmizel, před lidmi se skryl.

Kain je zničen, nemá nic,
je sám a to mu vadí,
tráví samotou svůj čas,
jenom vítr mu tvář hladí.

Izolace od lidí
a bezmoc jeho velká,
vede Kaina k vytvoření
maličkého dílka.

První jeho dítko temné,
jmenuje se Leonard,
rozmnoží dál jeho sémě,
Kain bude mít vlastní stát.

Následuje Jákob druhý,
oba bratři jsou i druhy,
Ignacius třetím je
i ten krvi holduje.

Tak jsou tři a Kain je Pánem,
tato práce končí s ránem.
Čtvero upírů se skládá k spánku,
jdou si lehnout v ranním vánku.

Mezitím co svět šel dál,
Kain tři syny vytvořil,
tři syny dnes v noci má,
Kain se ze tmy vynořil.

Leonard, Ignác, Jákob také
nabývají na síle,
každý z nich sám pro sebe
uvažuje o díle.

Tři upíři, noční můry
další tři si vytvoří,
vejce vejci podobá se
všichni to jsou netvoři.

Vypadají jako lidé,
k jejich rodu nepatří,
upíři maj jiné zuby,
které stravu opatří.

Tmu samoty Kain už nemá,
zná ji, ale není sám,
společenství vytvořil si,
tiše se s ním vetřel k nám.

Třináct upírů se schází
pravidelně k půlnoci,
dvanáct z nich je novodobých,
Kain už není bez moci.

A tak žijí mezi lidmi,
normálně je nepoznáš,
chodí všude na večírky,
krev je láká, i ty ji máš.

Odbíjí nám stolet dvanáct
od Kristova zrození,
čas ke konci nachýlil se,
upíři maj puzení.

Léta jdou a letí čas,
správná doba je tu zas,
mystika ať uhne stranou,
upíři jdou hlavní branou.

Kain je sezval všechny dnes,

Přijďte všichni, bude ples,
vrcholem zde bude řeč“
Kain má v mysli novou leč.

Démoni jdou po schodišti,
meluzína cestou sviští,
všichni mají černé fraky,
hleďte na ty černé ptáky.

Hodovní sál se plní,
mezi vampýry to vlní,
švédské stoly číší plné,
číše plné krve rudé.

Co jen Kain chce,
co chce po nich,
po svých synech,
tvorech nočních.

V hodovním sále:

„Pánové už usaďte se,
berte místa jak jen chcete,
Kain přichází, zem se třese,
strachem se mi jazyk plete.“

„Děti moje, vítám vás,
hostina už může začít,
přestaňte se hlavně ptát,
můžete si všichni nalít.

Staletí jsme skrývali se,
vzájemně se nesnášeli,
všechny klany sjednotíme,
tak to hlavní bychom měli.

Dvanáct klanů, dvanáct rodů,
já jsem Kain, ten třináctý,
přichází čas k ovládnutí,
země bude nám panstvím.“

                    --

Církev lidská bezradná je,
jak jen proti zakročit,
lidé mizí umírají,
jak s upíry zatočit.

Vyzývají rytíře,
co jméno Christof má,
učený je, odvážný
a nevadí mu tma.

Christof, ale nepřijímá,
on se právě sdil,
s dívkou, kterou miluje,
před týdnem se oženil.

Lady Kamila mu dává lásku,
on nemá jinou potřebu,
dosud dával život v sázku,
má nárok na rodinu.

Osud nedbá práv milenců,
divně s nimi stále hraje,
nadchází noc šílenců,
ke zločinu čas teď zraje.

Výlety a toulky krajem
nejsou zdravé v tento čas,
kdo procházkami večer tráví,
nevychutná světa krás.

Čeká Christof  Kamilu,
neví, že se nedočká,
z procházky už nevrátí se,
jedna mladá kočička.

On se trápí užírá se,

„Kde jen milá může být,
není dobré na noc chodit,
vždyť už má na lůžku snít.“

Na upíra narazila
už se rána nedočká,
krev jí šaty potřísnila,
zemřela ta kočička.

Druhého dne s ranním světlem
Kamila je nalezena,
tím je bolest převeliká,
v srdci Christofa zrozena.

Věrný sluha Christofův
snaží se ho uklidnit

„Je mi líto, co se stalo,
chci vám smutek umírnit.

Nesu vaše ranní jídlo,
měl byste ho radši sníst,
jí už život nevrátíte,
zvadl navždy tento list.“

„Alberte, já nevím, nevím,
zmatený jsem v duši své,
samotu já tímto míním,
láska sama jenom schne.

Před časem já odmítnul jsem
poslání od církve svaté,
chtěli zmírnit nebezpečí,
nasadit zde časy zlaté.

Já zůstal jsem s Kamilou
a myslel, že ji ochráním.
Podcenil jsem dnešní dobu,
za to daň teď odvádím.“

Christof válčí sám se sebou,
všechno se v něm bouří,
nemá více pro co žít,
nenávist už hoří.

„Konec všemu, já je zničím,
za tohle mi zapltí,
v dnešní noci budou ničím
ti ďáblové prokletí.“

Christof vztekem naplněný
bezhlavě si bere zbraň,
vydává se k dílu ďáblů,
snad tam bude dneska Kain.

Při potyčce s Ignaciem,
který hlídá vstupní bránu,
rytíř upírem je zraněn,
nedostal se k jeho pánu.

Blízko je hrob Raziela,

Christof se sem blíží,
pomstít lásku, kterou ztratil,
jenom po tom touží.

Proto prosí Raziela,
na kolenou klečí

„Pane, prosím, pomoz mi,
ať srdce se léčí.

Nedávám ti vinu za to,
co stalo se doposud,
já chci jenom spravedlnost,
nenaříkám na osud.

Ty bojoval jsi jednopu s Kainem,
skoro jsi ho přemohl,
proto prosím, lkám ti tady,
abys mi pomohl.

Jsem v koncích a co teď s tím,
proveď mne tím rozcestím.“

„Nejstarší“ je popuzen
smrtí mladé Kamily,
o to víc je poháněn,
upíři to přehnali.

„Vrať se z říše neživých,
je mi líto tvého spánku,
je potřeba služeb tvých.“

„Proč mě voláš, ó nejstrarší,
proč mne budíš ze snu mého,
mrtvý jsem už po staletí,
nemohu do těla svého.“

„Nepotřebuji já tělo,
ducha tvého povolávám,
je ti známo, co se dělo,
tvé služby se dovolávám.

Bezbranný je Christof zatím,
k boji ty ho připravíš,
pomocí na pomstě vraždy,
jeho srdce uzdravíš.“

„Ale, Pane, to je marné,
on je zatím bez moci,
 upírem on stát se musí,
jinak není pomoci.“

„Jak pravíš, tak se i staň“

„Na cestě ho tedy chraň,
upírem být Christof musí,
až bude hotov, tak výpad zkusí.“

V noci příští zjeví se
Raziel před Christofem,

„Raziel, toť jméno mé,
klečel jsi na hrobu mém.

Povolal mě „Nejstarší“,
neživé jsem opustil,
abych z velkých okovů,
tvoje srdce vyprostil.“

Christof jenom zírá, mlčí,

„Chápe trochu, co se děje?“

„Nejstarší tě poslal za mnou,
to mi tedy štěstí přeje.

Poslouchám tě, mluv jen dále,
co řekneš já udělám,
každé tvoje slovo, Pane,
 v paměti si znamenám.“

„Upírem se státi musíš,
jinak Kaina nezničíš,
na to se teď připravíme,
pak si na něj políčíš.

Mají svoje rituály
a upíří pravidla,

chovají se jako dravci,
především však u jídla.

Krutí jsou a bez srdce,
obchodníci se smrtí,
krev sají, hm, to je jejich,
nikdo je však nechytí.

Žijou podle zákonů,
které sám Kain píše,
proto se sám nedostaneš
do té temné říše.

Tato smečka ve střehu je,
okolí si hlídá,
slunce zrovna nemilují,
jen měsíc je vídá.

Selhání či pokus zrady,
na místě se trestá“

„Nikdo se k nim nepřiblíží?“

„Žádný člověk ze sta!

Nikdo se k nim nepřiblíží,
nestane se členem,
dokud jim sám neprokáže
přízeň s pachem krve.

A teď přistup ke mně chlapče,
upíra teď uděláme,
zavři oči, uklidni se,
novou krev ti v tělo dáme“

Raziel pak Christofera
změnil ihned v upíra,
vždyť jím sám byl ještě když žil,
neznát to je nevíra.

„Teď jsi hotov, teď jsi upír,
pro souboj jsi připraven,
je nutné jen stát se členem,
do klanu být dopraven.“

Už Christof není člověkem,
má jen lidské srdce,
avšak srdce nevadí mu,
on byl člověk přece.

S večerem, co se sem blíží,
Christof k hradu přichází,
Ignacius stojí v bráně
čas upírů nadchází.

„Hej ty skřete, hlízo dravčí,
otevři mi hlavní bránu,
nejsem tady pro zábavu,
odveď mě ke svému pánu.“

Dál Christofa vede Ignác,
Kain už hosta čeká,
zpráva o něm roznesla se,
vždyť je přece lehká.

V čele stolu sám Kain sedí,
přežvykuje potravu,
na rytíře ostře hledí,

„Budem konat popravu?“

Kain rytíře pozoruje,
chyby na něm hledá,
po sluhovi pokukuje,
zda mu rady nedá.

„Hm, upírem jsi, to je zřejmé,
jak jsi se jím, ale stal,
kdopak z tebe milý hochu,

jednoho z nás udělal.“

„Tohle nechci řešit, pane,
proto jsem k vám nepřišel
chci být mezi vámi středem,
abych sám být nemusel.

„Jméno jsi nám dosud neřek,
pověz jaké vůbec máš,
potom ti vše vysvětlíme,
ať pravidla naše znáš.

„Christofem mě nazývají,
Chrystof rytíř, to jsem já.“

„Tak ti tedy říkat budu,
ať tě tady každý zná.

Tvou poslušnost vyzkoušíme,
ať my víme na čem jsme,
no a potom uvidíme,
pak se přidáš v řady mé.

Teď se posaď, vezmi číši,
je v ní čerstvá dnešní krev“
Christof se jí s chutí napil,

sálem rozlehl se řev.

„Tiše, tiše, rozhodnuto,
budiž od teď jedním z nás,
noc je mladá, číše plné,
může začít hodokvas.“

Hostina je v plném proudu,
upíři se dobře baví,
jen ať pijí, vyvádějí,
do rána se všichni znaví.

Řev je všude, jak se baví,
s ranní rosou noc odchází,
k ložím svým se ubírají,
trocha spánku ďáblům schází.

Christof s nimi spáti nejde,
samotu si hledá,
hlava plná nových dojmů,
ta mu spánku nedá.

„Razieli, přijď sem ke mně,
jsem tu sám, tak neměj strach,
zjev se tady, čekám tebe,
už šel spáti černý vrah.“

„Jsem tu stále, pořád s tebou,
jenomže mě nevidíš,
tak mi řekni milý hochu,
o čem ty to v duchu sníš?“

„Razieli, já teď nevím,
zničit Kaina mohu hned,
proč mám dále otáleti,
trpět tenhle světa vřed.“

„Pokud mu teď ublížíš,
zničíš pouze jeho tělo,
příkře na to pohlížíš,
slyš, co dělat by se mělo.

Kain je plný tajemství,
zjistíš odkud pocházejí,
získáš jeho přátelství,
které pocty provázejí.

Teď jdi spát a odpočiň si,
času trochu zatím máme,
dobře si to připravíme,

pak se do nich klidně dáme.“

(Opět hodovní sál)

Kain Christofovi:

„Na cestu se chlapče chystej,
vyjedeme po setmění,
mám pro tebe úkol jistej,
osud lidem provždy změnít.“

„Kam to, Pane, pojedeme,
na co se mám připravit?
Pojedem-li někam koňmo,
dám si sedlo opravit.

„Dočkej času, vše se dozvíš,
na chvíli měj strpení,
sedlo zatím odnes k dílně,
tam zůstane k spravení“

Christof jde pryč, odchází,
co řekl Kain jde udělat,
ke stáji se přibližuje,
koně svého odsedlat.

Před setměním Christof vstává,

„Kam mě to ten ďábel bere“,
pro sebe si pobrukuje.

Když vychází na nádvoří,
Kain s družinou čeká,
Christof k nim se přibližuje,
koně svého sedlá.

„Jsi-li hotov vyrazíme,
do týdne snad budem zpět,
v místech tamních přenocujem“

„Jeďme tedy radši hned“

Cestě té je ponecháme,
ať Kain jede jako král,
ten krátký čas přeskočíme,
předběhnem je o kus dál.

Přijíždějí do míst temných,
sesedají z koní svých.

„Jsme na místě otče Kaine.“

„Divný zápach namě dých.“

Koně své si uvazují,
do skal hlouběji jdou,
ke změti jeskyň přicházejí,
Christofa dál zvou.

Jdou hlouběji v nitro skalní,
loučemi si svítí,
míjejí jen holé stěny
beze všeho kvítí.

Kain Christofovi:

„Vítej u nás ve svatyni,
Nosgoth, sídlo dějin našich,
tvým úkolem bude nyní,
ochrana všech časů zašlých.“

Každý z nás tu občas bývá,
tajemství se chránit musí,
ať si kdo chce zkusí výpad,
tvrdost zubů v krku zkusí.

Zůstaneš tu po šest nocí,
budeš to tu hlídat,
světu budeš chvíli ztracen,
nebudeš ho vídat.

Zásoby tu zanecháme,
ať máš jídlo pro sebe,
sedmý den se ukážeme,
přijedem si pro tebe.

Christof nehnul ani brvou,
potom se Kain otočil,
pohledem si přejel prostor,
k odjezdu se uráčil.

Sotva družina se zklidila,
Christof pustil se sám do díla,
tábořiště před jeskyní,
upravil si podle svého,
potom uleh na své lože,
nepředstíral ospalého.

Rytíř Christof zůstal sám,
sám prostory hlídá,
vnímá jenom den a noc,
to slunce měsíc střídá.

Zvolna stíny ustupují,
země slunce vítá,
i ptáci ho pozdravují,

„Hm, slunce vyšlo, svítá.“

„Je to těmi prostory snad,
že divně se cítím,
 nebo skalou kol dokola,
či tím divným kvítím.“

Jeden den za druhým letí,
týden přešel jenom tak,
Christof čeká příjezd Kainův,

„Kdy tu bude ten náš drak.

Kain by měl být dávno tady,
ráno už se blíží,
snad přijedou před svítáním,
oči se mi klíží“

Stakádo kopyt zní
a ticho rozvlní,
to kníže pekel sám,

se přibližuje tam

„Buď zdráv, Pane, už tě čekám,
jsem k střídání připraven“

Kain jednomu ze své

„Na tobě je proteď řada,
ty tu zůstaň osaměn.“

Tak vydali se na cestu zpátky,
k domovu teď míří,
zabere to jen čas krátký,
který život víří.

Rytířovo pověření,
ze msty v past se náhle mění,
sám sobě ji nastrojil,
aby srdce ukojil.

Raziel:

„Cesta k peklu schůdnou zdá se,
brány má vždy otevřené,
zbavit se krutých společníků,
to je pro něj přeobtížné.“

Tenota je vždy lákavá,
slibné kopce (konce) mívá,
pokud ulpí na duši,
vnitřní boj pak skrývá (zbývá).

„Christofova osobnost se
začíná víc měnit,
stále víc je členem klanu,
snaží se tam včlenit.

Christof vidí ten svůj pád,
nemůže nic udělat,
nemůže ho zastavit,
čelem se mu postavit.

V peklo sejít, to je snadné,
brány jsou vždy otevřené,
cesty tam jsou snad i vnadné,
řekl bych i pohostinné.“

Christof se už zcela stává,
tím, co bylo pouze rolí,
Raziel jej sleduje dál,
tohle ho dost bolí.

Christof sice dokáže sám,
sledovat svůj temný pád,
není schopen zastavit ho,
přinést duši její řád.

Raziel si všímá více,
že přítel není, to co byl,
už ho ani nevnímá,
pomstu z duše Kain (čas) mu smyl.

Raziel si neví rady,
sám už neví kudy kam,
volá proto „Nejstaršího“

„Pane, velký problém mám.“

„Nejstarší“ však o všem už ví,
vševědoucí říká si,

„Myslel jsem, že zvládnete to“,
sám pro sebe stýská si.

„Nejstarší“ si přivolává
dívku z říše neživých,
Kamila se zjevuje mu,

bílá skoro jako sníh

„Půjdeš za svým živým mužem,
připomeneš pro co žil,
zůstaneš s ním na jednu noc,
aby schopen k boji byl.“

(na hradě lorda Kaina, v komnatě, kde spí Christof)

Christof spí a netuší,
co se na něj chystá,
v tom se náhle probudí,
probudí se ze sna.

Před ním cosi zhmotňuje se
a nabývá tvarů,
on s úžasem tupě hledí,
na tu divnou páru.

Každým coulem je to kráska,
kterou ztratil před časem,
v srdci znovu tepe láska,
pod přetěžkým nánosem.

„Lásko, co se se mnou děje,
zdá se mi snad krásný sen?“

„Ne, to pouze „Nejstarší“,
posílá mě k tobě jen.“

Jsou teď spolu ovídaj si,
Kamila mu dává sílu,
Christof hoří znovu láskou,
má zas vůli k dílu.

(Pozdě k ránu)

„Christofe, já musím už jít,
čas pro mě teď nadešel,
„Nejstarší“ sám přikázal mi,
aby můj duch odešel.

Nezapomeň nikdy na mě,
nos mě stále v srdci svém,
miluji tě přes vzdálenost,
dělící nám život ten.“

Jak přišla, tak vrátila se,
opar zmizel v minutě,
Kamila se vrátila zpět,
Christof zůstal v samotě.

Teď si znovu vybavuje
svůj ztracený zármutek,
vzpomíná dál na Kamilu,
těšil se vždy na dotek.

Jasně si už připomíná
bolest, kterou slyší hrát,
bolest z pomsty nad svou ztrátou,

„Pomstu musím vykonat“

„Volám tebe, pane mocný,
přijď sem za mnou, přijď jsem sám“

„Razieli přijď s „Nejstarším“
znovu oheň v srdci mám.“

Christof vede oba nocí,
k Nosgothu se blíží,
v dnešní noci zahájí to,
 co Kainův záměr zkříží.

Tu jeskyni hlídal jsem já,
dnes je ale klidno tu,
mám nápad, jak zničit Kaina,
kašlu na svou samotu.

„Pohleďte sem tady stojí
dost kamenných menhirů,
jsou popsané bájemi a
zaklínadly vampýrů.“

Christof jde a pročítá je,
hlídá něco vhodného,
do oka mu padla báseň,

Christof:

„To je něco pravého“

Christof čte jej hhlasitěji,
přátelům jej přednáší,
sotva dočet konec řádek,
soumrak na ně se snáší.

Hřmění velké blesky střídaj,
oblohu snad roztrhnou,
Christof stojí s Razielem
bok po boku
čekají na spoj těch dvou.

Poslední blesk roztrh nebe,
velký hrom ho provázel,
jeho zásah do země tam
nůši hlíny rozházel.

Prach, co víří ustupuje,
uprostřed stojí postava,
podobu má Christofera,
silnější však tělo má.

„Jsem Christof, mám sílu sil,
Raziel mi dal i svou,
půjdu zničit sídlo ďáblů,
činy mě do sedla zvou.“

Duch Raziela převtělil se,
poddal tělu duši svou,
Christof ji sám klidně přijal,
ať se čerti strachy rvou.

Christof vrací se zas zpátky
do domu rodiště svého,
vzpomínky ho pálí více,
žije z ohně očistného.

Rozráží si vstupní dveře,
vbíhá rychle do domu
sluhovi vše rychle říká,

„Chci odvrátit pohromu.

Sesbírej vše stříbrné,
co v tomto domě mám,
musím si vše připravit,
již málo času mám.“

Sbírají vše stříbrné,
do sklepa to nosí,
tam odlévaj drobné kulky
a meč, co lépe se tasí.

Christof je teď nejsilnější,
silnější než lord Kain sám,
schyluje se k nejhoršímu,
dějiny se blíží k nám.

Christof ničí upíry,
vždy kulku střelí naň,
každou noc si jeden bere
za své činy krutou daň.

Nadchází noc šílenců
a zbyli pouze tři,
Leonarda hledá Christof,
Kain brousí ostří.

Christof jde dál k sídlu Kaina
k hradu se víc blíží,
pomsta dělá dobře jemu,
ať meče se kříží..

Zdáli vidí oheň velký,
v dvoře vatra hoří,

„Musím zůstat utajen“
tak do tmy se noří.

Snad zastavil se na povel,
snad mu něco šeptá,
uvažuje pro sebe,
na víc se sám neptá.

Chápe, že hrůzné divadlo,
je zřízeno pro něho,
nenastal však ještě čas,
aby vstoupil do něho.

Až ta chvíle přijde,
snad dostane výzvu,
poddá se jí určitě,
shojí v srdci jizvu.

Teď může jen pozorovat,
scénu, co Kain připravil,

„Na setkání s Kainem jsem se
nečekaně dostavil.“

Vprostřed dvora někdo stojí,
je to velká postava,
Christof mhouří oči svoje
a dívá se na vraha.

Ano, je to Kainova tvář,
a ta něco říká,
dunivě a zvučně zpívá,
někoho blíž láká.

Poslušný Kainova hlasu
vyšel ze tmy Leonard,
na okamžik divně strne,
jako šelma, jako pard.

Pak se začne kymácet
a prapodivně tancovat,
jakoby se probral z tranzu,
tento divný slizký had.

Tanec, ten by vyděsil
i tanečníky smrti,
Kain mu k tomu zpívá temně,
zpívá jak jsou krutí.

Tanec tento s hudbou Kaina
má vytvořit otroky,
hypnoticky jdou sem lidé,
Kain nečeká úskoky.

Christof chápe, že ho vidí,
jako by snad schován nebyl
a oči mu k Leonardu,
někdo mocný přibyl.

Zvedá ruku se svou zbraní
a míří na upíra,
mačká spoušť a čeká konec
zas jednoho vampýra.

Leonard se zastaví,
přeruší svůj tanec,
zachroptí, zakoulí očima,
svalí se jak ranec.

V Christofově mysli náhle
čáry prudce povolí,
hlavou prošlehne mu plamen,
zlo ho už víc nebolí.

Kdo ví, co se žene hlavou
transylvánu Kainovi,
když teď stojí osamocen,

„Co tuší Kain, co vše ví?“

Jsou snad jeho sny teď mrtvé
zrovna jako Leonard,

„Dobyvatel Kain ať zvadne,
ať skončí navždy tento part“

Kain zahledí se zpět do ohně,

„Proč nemůže ten můj soupeř
jenom někde v klidu tlít“

Hlas rozechvělý panikou má,
klidní ho jen okolní tma,
Christof vychází z úkrytu,

„Kaine, otoč se, čekám tu“

Oba titáni jdou proti sobě,
všude ticho jako v hrobě,
vrhají se k sobě s měči,
v kruté, strašné, divé steči.

Kain cvičený je po tisíce let,
však kdo ví jestli obstojí,
myslel si, že zvládne svět,
tohle za to nestojí.

Christof, to je divný upír,
lidské srdce má,
proti tomu neobstojí
ani lord Kain sám.

S postříbřeným mečem v ruce
co to dá naň útočí,
Kain nestíhá vykrýt všechno,
vždy jen tak, tak uskočí.

V okamžení stojí Christof
triumfujíc nad Kainem,
vzteklá slova srší tady,
probleskují vzduchem.

Kain ho sráží urážkami,
uráží mu mámu,
Christof si už nevzpomíná
jak zasadil ránu.

Stříbrný meč sviští vzduchem,
hlavu s tělem oddělí,
špatný konec přinesl mu
Christof , manžel Kamily.

Unavený sedá na zem,
před sebe se dívá,
už je po všem skončilo to,
odpočinek zbývá.

Náhle temné přízraky
se blíží k místu utkání,
vystupují všechny z ohně,
mají svoje poslání.

Zvedají tělo Kainovo
a berou si jej do ohně,
ten se více rozhoří,
Christof jde dál od výhně.

Vatra hoří mocným ohněm,
utápí se ve výbuchu,
Christof kryje oči, uši,
div, že nemá po svém sluchu.

Krvavá mlha opadá
z rytířových hnědých očí,
zdá se, že už dnešní noci
všechno špatné končí.

Po všech kouzlech, krvelitích,
Christof ztrácí sílu,
vzpomínkami tráví čas
na svou malou vílu.

Christof jediný zůstává,
kdo schopen je lidstvo chránit,
před jinými i před sebou samým