V mocném Vyšehradě, sídle Libušině,
vzácnému kvítí dařilo se silně,
byla to zahrada s krásnými rostlinami,
různými stromy a rozličnými křovinami.

Na div byla stezkami bludivými,
navzájem si zcela podobnými
splétaly se, rozcházely, scházely,
marně východy se často hledaly.

Zde Libuše ráda meškala,
s dívkami svými tam bývala,
častěji ještě sama, ráno,

kdy rose v slunci třpit se je dáno.

I v podvečer při slunce západu,
kdy romantickou má člověk náladu,
nebo v soumraku, kdy stromy se ztmavily,
a bělavé stezky ve stínech se ztratily.

V takové doby tam kněžna pobývala,
v bělavé říze, vlasy rozpuštěné nosívala,
kráčela i stála sličnou tváří k obloze,
k měsíci, slunci i hvězdné rozloze.

Sem jednou sestru Kazi zavedla,
když navštívit Libuši se rozhodla,
na kročitém koni za ní přijela,
z Kazína, kde ona bydlela.

(Jednou Kazi za ní přijela,
z Kazína, kde ona bydlela,
na koni rychlém, kročitém,)

Již ve stínu byl trávník, stezky, zahrada,
v posledním světle vidět byla z trámů ohrada,
vrcholky stromů tyčily se do šera,
vysoké sruby kolem na pozadí večera.

Do klidu ticha od brány ozval se ryk,
hlukem byl narušen večerní zvyk,
mužský křik blížil se jak bouře náhlá,
s výskotem směsice zvuků se táhla.

Z hovoru hlukem sestry přerušené,
naslouchaly celé překvapené,
vladař hradu přišel a poprosil je,
aby podívat šly se co se děje.

Prostranstvím v průvodu jeden muž šel,
mladý a vysoký, na zádech břemeno měl,
na něj i na břímě s úžasem hleděly kněžny,
všechno, co viděly, nebyl jev běžný.

Urostlý mladík měl na zádech kance,
velkého, divého, živého samce,
tesáky leskly se z rypáku černého,
snažil se vymanit ze stisku pevného.

Urostlý lovec Bivoj se jmenoval,
otcem byl Sudivoj, dobře ho vychoval.
Bivoj byl od bláta, u pasu meč čněl,
nohy se netřásly, pevný krok měl.

V zástupu všichni najednou ztichli,
když příchodu Libuše s Kazi si všimli,
na zádech kance Bivoj k nim donesl,
pozdravil kněžny a hlasem svým pronesl:

„Tu nesu z hory Kavčí to zvíře škodné,
chceš-li má ruka jej před tebou bodne“
jen řekni a před tebou zhyne,
Libuše pokývla, ať takto se stane.

V zástupu všichni stoupli dokola,
dychtiví co Bivoj před nimi udělá.
Ten ještě jednou na kněžny pohlédnul,
především na Kazi, kterou dříve si vyhlédnul.

Ani jí Bivoj lhostejný nebyl,
již dříve jí se ten statný muž líbil.
Teď těšila ji pozornost, kterou jí dával,
z odvahy jeho v ní cit k němu vstával.

Strachem se pohnulo Kazino srdce,
když Bivoj mrštil zvířetem prudce,
přes hlavu před sebe mrštil s ním na zem,
zaduněl kanec mohutným nárazem.

Než kanec dopadnul Bivoj oštěp vzal,
s pohledem na zvíře pozorně vyčkával,
mohutný kanec okamžik ležel,
jakoby bez sebe, čas rychle běžel.

Náhle se pohnulo chlupaté břicho,
děsivý zvuk rozčísnul ticho,
hřeben štětin zježil se na hřbetě,
v očích se zablesklo v přípravné odvetě.

Ze země vymrštil se kanec najednou,
na Bivoje hnal se rychlostí vražednou.
A konec tohoto kančího souboje?
Naběhnul na oštěp statného Bivoje.

Zvíře se naposled mohutně vzepjalo
a jako skoseno se na zemi skácelo.
krev z něj se valila, skrápěla zem,
vítězně Bivoj pokynul všem.

Vytrhnul oštěp, otřel si pot,
nad kancem vyhrál boj o život.
Pak řekl: „Nebude již nikoho strašit,
dělati škody a děti nám plašit!“

Radostně zástup zahlučel z vděčnosti,
Bivoj svým skutkem získal na vážnosti.
Kněžny též hleděly na silné zvíře,
Kazi na Bivoje však ve větší míře.

 

3.12.2013 - 9.7.2014

 

Copyright - Roman Fojtík (2014)

Výše uvedený text podléhá autorským právům, aby se zabránilo zneužití. Bez písemného souhlasu autora nesmí být vytištěn ani přeložen.

Povolení je však uděleno ke stažení, tisku nebo sdílení za předpokladu, že je distribuováno zdarma a za předpokladu, že nebudou prováděny žádné změny a za předpokladu, že bude uvedeno jméno autora a odkazem na tuto stránku a pokud toto prohlášení o autorských právech bude uvedeno na každém výtisku.

Pro další informace kontaktujte: webmastera.