Dnešní den bych vynechati mohl,
a hřbet svůj před leností ohl,
nedá mi to, tužku opět beru,
psát jdu na mou věru.

Jak zprávy mi chodí, zda jsem zamilován,
když obsah takový je mnou zveřejňován,
přiznání patří jen té jediné,
nic jiného se mnou nepohne.

Jen láska Boží je nad lásku ženy,
když muž dá jí srdce je pak pomýlený,
přestává chápat, začíná se smát
a za její štěstí jde se se vším prát.

Polibek jeden mi od tebe stačí,
den za dnem myšlenky za tebou kráčí,
ty patříš ke mně a já patřím k době,
nebuďme, miláčku, nevěrní sobě.

Zítra mi slunce svítit zas bude,
svítí pro bohaté i pro ty chudé,
s písničkou na rtech se do světa vydám,
náladou dobrou těm kolem předám.

Potkat tě, lásko má, neměl jsem v plánu,
můj život nudný byl, končil vždy k ránu,
čas skončil prázdným dnům i prázdným nocím,
dej, Bože, svobodu zajatým srdcím.

Copyright - Roman Fojtík (2015)

Výše uvedený text podléhá autorským právům, aby se zabránilo zneužití. Bez písemného souhlasu autora nesmí být vytištěn ani přeložen.

Povolení je však uděleno ke stažení, tisku nebo sdílení za předpokladu, že je distribuováno zdarma a za předpokladu, že nebudou prováděny žádné změny a za předpokladu, že bude uvedeno jméno autora a odkazem na tuto stránku a pokud toto prohlášení o autorských právech bude uvedeno na každém výtisku.

Pro další informace kontaktujte: webmastera.