Každý o ní stále sní,
je krásnější než svítání,
tak každý hledá právě svou,
bez ní má noc bezesnou.

To o lásce vám mluvím tady,
co je bez nejmenší vady,
a krásné chvíle přináší,
avšak věř, že i bolest obnáší.

To pro začátek chtěl jsem povědět,
aby každý mohl se dozvědět,
o tom co se právě stalo,
že utkání lásky s osudem se hrálo.

On před Bohem poslušně vždy stál,
vždyť Pán je pro něj jediný a Král.
A co Pán dechem úst svých vysloví,
to Daniel bez odkladu vyplní.

Je nespočet těch, co jsou jak on,
od Chuang Che až na břeh řeky Hron.
A křídla andělům každý závidí,
jejich úkol těžký nikdo nevidí.

Že křídla svá nemají to nikdo neví,
avšak podobně se tomu pohyb jejich jeví,
myšlenkou se přemísťuje každý z nich,
a oděv jejich je bílý jako sníh.

Při člověku vždy a všude stát,
a pomoc v jeho bolesti mu dát.
Chránit ho, jak Pán jim slovem uložil,
bez nich by snad žádný člověk nepřežil.

Jen jeden rozdíl je mezi lidmi a anděly,
nestalo se že by lidé jediného viděli.
Jsou to bytosti duchovní a bez těla,
tělo mají jen a pouze lidé,
to žádná duchovní bytost nikdy neměla.

Andělé mohou ve všem člověku pomoci,
nic jim nebrání,
Jen  jediné - lidská vůle,
jeho pozvání.

Lidskou vůli
nesmí anděl překročit,
to hranice je, co nedá se přeletět,
podlézt, ani přeskočit.

Už když Kristýnka se narodila,
svého anděla přiděleného měla

Každý den ji vídat, vidět vyrůstat,
to co náhle přijde to muselo se stát.

A tak Daniel má nový úkol svůj,

řekl Bůh: "Při Kristýně stůj!
Nehodu zlou právě prožila,
avšak lidem v okolí vždy dobře sloužila.

Je jednou z těch co v péči já ji mám,
ač je jich málo, srdce jejich znám.
Srdce otevřené má a lidi miluje,
ta ať v Království mém jednou stoluje.

Teď však satan si ji vyžádal,
abych zkoušky na tělo jí dal.
Ona nepodlehla a mě, Bohu, nezlořečí,
teď běž a stůj při ní, už dost řečí.

Slyším prosby, co se za ni valí,
mé srdce ty zkoušky její bolí.
Modliteb za ni je dost a dost,
to vše děje se mi pro radost."

Daniel putuje do krajiny stínů, kde prozatím přebývá duše Kristýny, bere ji za ruku a vede na svět.

Kristýna je z něj užaslá, z jeho oddanosti její osobě, jeho citu a něhy.

„Bůh vyslyšel prosby přátel tvých
a milost svou teď na tebe dých.
Jsi zbavena svých bolestí,
už neboj se té satanovy lsti."

Daniel hned na místě stojí,
kde mnoho příbuzných se bojí.
Je to lidí plná nemocnice,
kde lidí je víc než více.

Tu leží ta, co Daniel má chránit,
co satan dovolil ji ranit.
Leží na lůžku, je v komatu,
duch její opustil nemocniční komnatu.

Daniel nakloní se
a říká duši její,

"Kristýnko probuď se,
už skončilo tvé snění.

Jen dořekl Daniel ta slova,
Kristýnka otevřela oči znova,
radost rozlehla se v jejím okolí,
když slyší, že ji už nic víc nebolí.
        
Ona rozhlíží se po místnosti, hledá,
klidu jí to právě nedá.
Odkud slyšela ten hlas,
co zněl barvami všech krás.

Dívka nemá to teď vůbec lehké,
něco narušuje její srdce křehké.
Co stalo se jí, co stalo se tam.
Byla to náhoda, zázrak či klam.
        
Co bylo to? Proč se on s ní jen setkal,
kdo způsobil to na následky se neptal.

Ten pohled jediný do jeho očí,
a klid v duši naráz končí.

„Proč vidět jsem ho musela a kdo to byl?
Proč pohled  na něj se mi zalíbil?“

Kristýnka se zatím živí myšlenkami,
občas sama,občas obklopená sestřičkami.

„Už abych byla domů propuštěná,
pak budu zase volná žena.“

„Slečno, mám pro vás jedinou jen zprávu,
můžete jít domů a tiše splynout v davu.
Jste zdráva a můžete jít,
už můžeme vás propustit.“

Doma Kristýnka však nemá stání,
má problémy s usínáním.
Na neznámého musí myslet stále,

Daniel před Bohem zas stojí,
o osud svého srdce se bojí.

„Pane můj, co dělat mám,
bolí mě to, když ji nevídám“

Ona tam stála sama,

bílá a odhodlaná.
Tak jsem k ní otočil tvář

a osvítila mě zář.

„Prozatím já neřeknu nic na to,
uvidím zda jiskra změní se vám v zlato.
Ty nemůžeš být jak ona,
tak jako nezaměníš veš za slona..

Nejsi člověk a nemáš tělo živé
a dej se rovně z této cesty křivé.
Staneš-li se člověkem,
tak budeš jenom litovat,
a být opět takový jak jsi
ty budeš si pak přát.

„Že city své nezměním,
to rozhodně já dobře vím,
až zešedivím a přibydou mi vrásky,
já nezapomenu a neuberu z lásky.
                  
Já stát chtěl bych se člověkem,
mít tělo a žasnout nad věkem.“

„Není to zas tak jednoduché,
tělo nutné je pro přebývání na zemi.
Avšak, že ukvapený názor máš
a zbrkle jednáš zdá se mi.“

„Ona na krátký moment mne viděla
a mně ta chvíle do mysli se zaryla.
Znám ji od krůčků,
které pro ni byly první.
Znám ji, když u potůčku
v korunu vila kvítky rolní.
        
Toužím ji objímat, líbat a chránit
a ne čas bez těla a bez ní marnit.“

„Jak chceš, já nebudu ti v cestě stát,
jen měl jsem tě varovat.
        
Jen pamatuj, abys neměl jednou zlost.
Milovat tě nemá Kristýnka povinnost.
Když dám ti tělo budeš omezený životem
a pouť ti jednou skončí, to v potaz si vem.
                  
Dobře, dobře, dám ti to,co chceš,
snad vzít štěstí sám si dokážeš.
Dám ti tělo, v němž budeš dál přebývat,
trpět, smát se, milovat.
        
Jen jediné si pamatuj
a pevně na slovu mém stůj.
Že anděl byl jsi ať je tajemstvím,
ať nikdo se to nedoví.

Ručíš mi sám slovem svým,
že bude to tvým tajemstvím.
I kdyby, kdoví jak, bylo
a na světě se všechno pokazilo.
        
Tvá minulost musí být před lidmi utajena,
ať nezná ji ani tvá budoucí žena.“

Kristýnka doma s přítelkyní,
názory na svět vzájemně si mění.
Jen tak jako vždy si štěbetají,
o tom, co trápí je a jaký názor na to mají.
        
Kristýnka však zamlklejší než jindy je,
myšlenkami realitě se vzdaluje.

Kristýna vzpomíná na Daniela a na jejich setkání.
Daniel dostává svůj život a nové tělo věku okolo třiceti let.

„Jak to, že tebe vidím dál,
to je snad víc, než si kdo přál.
Vždyť lidé Boha nevidí,
čím liším se od lidí?“

„Jen ten, kdo srdce čisté má,
ten Boha vidí svýma očima.

Daniel přichází za Kristýnou, ta jej však nepoznává.

Jeho nabídku a jakékoli pokusy o sblížení odmítá s vysvětlením, že je zamilovaná.

Netuší, že její vysněný stojí před ní.

„To k zamyšlení mě hned nutí,
co znamenat mělo to odmítnutí,
mám spokojit se s koncem tímto?
Snad zkazím vše, když vyslovím to???

I když já lásku svou mám

tak bez ní nechci být – sám.
Ona jen slzy roní,
řekla, že nejsem pro ni.

Co život mi dal, to může si vzít,
mě stačí můj Bůh a slovo své mít.
Ji nepředělám a nezkouším to,
vím, že by se to nepovedlo.

Ať zkouším to dál, či to zabalím,
že pro ni tu jsem snad ještě neví.
Tak budu čekat, že přijde ten den,
kdy řekne mi Lásko pojď se mnou teď ven.

„Chtěl by jsi mít víc než jinej
chtěl by jsi žít, ať záviděj.
Já nemám klíč, jak měl by jsi žít,
to je však to, co chtěl by jsi mít.

„Já nechci mít, co ostatní maj´,
jen zklamání pak zažívaj´.
Čekám lepší, co můžeš mi dát,
lásku bych chtěl jen víc a víc znát.

Proč měl bych se já trápit?
Proč se užírat?
Srdce své já měl bych ztratit?
To se nesmí stát!

Bože, dej mi sílu čelit,
všem těm nástrahám,
všechny svoje srdceboly,
tobě předkládám“

„Když srdce nemáš kamenné
a smůlu shodíš z ramene,
tak zázrak můžeš prožít
a lásku, tu pravou, mít.

Věř mi, že to vše můžeš ty mít,
a nejen dál si o tom všem snít.
Vždyť svět je plný velkých překvapení,
tak vykroč do něj, další možnost není.“

„Vím, že mám víc, než moh´ jsem jí dát
teď však chci jen se životu smát.
Jsem jen člověk a tak tvrdím dál,
že navzdory všem, jsem lásku si přál.

Jen nezabloudit a životem jít
a to o čem sním, chci jednou prožít.

Snad půjdu dál a prožiji sen,
ať je tu noc, či bílý je den.

Vždyť pořád se dá něco si přát,
to je motor, co nás dál má hnát.

Nezabloudit a cestu svou znát,
vědět kam jít a více chtít znát.

Tak dám já si říct a nevynechám
jediný den, co pokaždé mám.

„Stoupni si zpět tam k jejím dveřím,
každý má to, v co plně věří.
Když budeš jí tlouct na srdce, co má,
rozbiješ kámen a rozplyne tma.

To pak přijde samosebou,
že ona toužit bude býti s tebou.

„Jen ten, kdo srdce čisté má,
ten Boha vidí svýma očima.

Daniel přichází za Kristýnou, ta jej však nepoznává.

Jeho nabídku a jakékoli pokusy o sblížení odmítá s vysvětlením, že je zamilovaná.

Netuší, že její vysněný stojí před ní.

„Proč nikdo lásku nevidí,
proč tohle čekám u lidí,
mě soudit bude jenom Bůh,
já bez Něj jsem snad jenom vzduch.

Samota mě bolí,
samota je zlá,
láska život solí,
bez ní jsem jen prach.“

„Když tě život zkouší,
nezůstávej stát.“

„Jen s láskou projdu pouští,
třeba nadvakrát.

Co stalo se s námi,
co stalo se nám?
Kdo odpověď dá mi,
kdo pomůže nám?

Já pořád říkám si ne,
  když láska do srdce tne.
Příště už nenaletím,
tohle já dost dobře vím.

Mě sen se jiný však zdál,
tu, co jsem si vždy přál
měl jsem a ona zas mne,
skutečnost, ta mě teď štve.“

„A slunce v duši, duše v míru,
tohle sluší lásky dílu.“

„Jen ať si každý závidí
a dobro v druhém nevidí,
stejně jen do očí lžou,
každý má jen pravdu svou. 

  Jen tak bloudím, nevím kam,
jen to vím, že jsem teď sám,
to čas a bolest mě však učí,
že jen láska srdce mučí.

Nechci být potrhlý mnich
co touží po jedné z nich,
to radši zůstanu sám,
tam co já každého znám.

Toužím zas vrátit se zpět,
mimo ten reálný svět.
Zpět mezi anděly své,
to je míň bolestivé.“

„Avšak jak řekl jsem ti jednou už,
je z tebe provždy člověk - muž,
již není zpátky návratu,
cesta zpět již není tu.

„A co čekáš, že dělat mám,
když jen bolest v srdci mám?
Na co myslet, kam se ubírat,
co mám si nechat zdát“

„Vím, jak bolestné bylo tvé rozhodnutí,
 vzdát se svého andělského bytí.
Znám tvou bolest a cítím s tebou,
vím, že není to samosebou.

„Víš, dál sním svůj němý sen,
jímž byl jsem v noci okouzlen,
ten však je jen z říše znů,
snad jednou z toho procitnu.

Snadné je vzdát se naděje,
že obstojím smutné závěje
a jednou snad mi odpoví,
ta, co v dáli o mě sní.

Já nevěrný budu osudu

a smutnit z něho nebudu.

Co však říci mám já k svému osudu?

že jiný chci, já v tomto chodit nebudu.

Chci vymanit se z rukou osudu

a stýskat na můj stav si nebudu,
vždyť život je občas i prima,
když nekoukám očima zavlhlýma.

Ač romantiku ona se mnou chtěla,
nevěděla, že krůček jediný od ní měla,
tak připadám si jediný,
kdo minul úděl štěstěny.

Štěstěna je podle mě už stará a slepá,
a není od ní žádná láska velkolepá,
to s Amorem slepota už cloumá,
s prázdným toulem po světě on bloumá.

Dovídám se každým coulem,

že Amor lítá s prázdným toulem
Avšak kdyby Amor šípy měl netrefí se zdá se,
myslím, že z vojny jemu chybí praxe.

Vždyť Amor střílet vůbec neumí,

kdo zná jej tak mi rozumí.

Ať je noc, či bílý den,
tak dál já čekám každý den,
snad že jednou vše se změní

a skončí mé smutné pění.

Avšak co chtěl bych já teď více,
když říkal jsi, že ona je špatná investice.
Avšak já nedal na žádná varování
a v citech svých já neměl stání.“

„Já nehledám holku jedinou,
co bude mou krásnou květinou,
a růst a vonět bude pro mě,
nenechám ji samu v domě.

Tak ponořím se zas do svého snění

a zapomenu na dnešní dění.

Večer ukážu jí hvězdné nebe
(ty víš, že myslím jen na tebe),
a k řece chladné rád ji zavedu,
a projdeme se třeba po ledu.
                           
Nevadí mi že led nám jednou roztaje,
vždyť s láskou řeka vždycky krásná je.
Já zpívám touhu co mě v srdci spaluje,
o lásce jež se mi víc vzdaluje. 

I její srdce však je chladné jako řeka
a mě smutek v slze tváří ztéká.
Proč vysněná je jenom láska moje?
Kam nasměřovat mám své oje?

Když řeka bude třeba bez ledu,
tak po břehu já ji povedu,
a šeptat budu lásce do ouška
já budu dělat rozmilého kolouška.

Ta procházka sní by byla krásná,
když na cestu nám svítit bude hvězda jasná,
však jasnější by byla moje láska k ní,
(dál mě nenapadl žádný verš)

Když dokončíme podvečerní procházku,
políbím ji zlehka (nejde o sázku),
a domů k ní ji provodím,
za to zatím snad se nestydím.

Večer krásný, co měl bych s ní pak zakončíme,
a na dobrou noc polibkem se rozloučíme.
Pak odejdu a v noci budu snít,
jaké bylo by to ji za ženu mít.

Ona jednou třeba pozná,
že samota beze mě je hrozná,
a zavolá jednou číslo mé,
že láskou se jí srdce pne.

Skončila už dávno doba kamenná,
kdy žena byla mužem lovená.
I když neozve se já dál ji čekat budu,
snad jen trochu plný studu.

Když přesunu se trochu dále,
a snil bych věcí budoucích,
odvážím se pomyslet,
to zatím snad není hřích.

Je ráno a vstávám první trochu dříve,
ona v spánku je toť pravá chvíle.
                           
Zatímco spí tak rychle vstanu
a tiše sahám po županu,
z pokoje se tiše vytratím,
jen tiše ať ji nevzbudím.

Snídani do postýlky lásce udělám,
a zkusím něco z toho co znám.
        
To však daleká je budoucnost
a moc jsem si teď dovolil,
jiná dnes je moje současnost
a já si jenom o ní snil.

Teď toužím jen po tom vzít ji k řece
a tam do ticha vyznat lásku přece.
Nejde to však a nikdy nedojde snad k tomu,
aby patřila ona do mého domu.

Nejde to, páč ona je jen vysněná,
já v pláči lámu kolena.

Avšak procházkou večerní by to začalo,
tu lásku moje srdce hledalo,
já však nehledám už více,
ona jediná je pro mě lvice.

Ta princezna, já nechci jinou více,
ona je má slunečnice,
já hltám každý pohled její,
ať navždy láskou jen ji hřeji.

Jsem dnes sám a smutný zas,
chci těšit se světa kráse.

Kristýna

„Tak to lásko nevíš všechno,
ono toho více je,
mě však se chce radši zpívat
o tom jak se miluje

Nechci hledat , já chci tebe,
přinesu i modré z nebe.
O harém však vůbec nestojím,
že láska žije, to už vím.

Snesl bych ti i modré z nebe,
víš, že myslím jen na tebe.
Já ač nikdy nemám stání,
toužím po tvém milování.