Jako ke Krokovi kdysi všichni chodili,
tak hledali Libuši, když ve sporech se vadili,
lidé ve svých rozepřích zdaleka i zblízka,
její moudrosti rozhodnutí si získat.

Vyšehrad sídlem byl, tam kněžna seděla,
v bělostném vínku, co měla kol čela,
na stolci s kobercem, s tuctem kmetů,
pod lipou velikou. Zástup vždy stál tu.

V ten čas svadili se dva sousedé,
sváry o meze a role byly škaredé,
vše zlé, mateř a dědy si vyčetli,
dobrá vůle povadla a do záště zabředli.

Když kněžna k soudu opět zasedla,
chvátali ti dva, aby spor rozhodla.
Ta vyslechla si oba muže,
v čí prospěch rozhodnouti může.

Mladší zle žaloval, že on je v právu,
Starší muž z toho však nedělal si hlavu.
Ostře chtěl, aby po vůli bylo jemu,
v rozporu s právem a křivdou mladšímu.

Vyslechla Libuše toho i toho,
zvážila při, pole je koho.
Přednímu kmetu svůj nález sdělila,
dvanáctka celá pak nad tím se radila.

Zváživše nálezu rozsudek stvrdili,
Libuše nato ho pronesla ve chvíli,
Dle ní je křivda na straně mladšího,
role i meze po právu jsou jeho.

Nedořekla, starší vybuchnul v hněvu,
zajiskřil očima, spustil dlouhého řevu.
Obvinil Libuši z krátkého rozumu,
urážek vychrlil, že je bez umu.

Zhynout je lépe než snášet ženinu vládu,
a věcí podobných pronesl hromadu.
Strnuli všichni nad divokou řečí,
jak starší plane v zlobivé křeči.

Ruměnec studu polil kněžniny líce,
staršímu neřekla ničeho více.
Žal v srdci z nevděku, když starší jí křivdí,
zrak její spočinul na zástupu lidí.

Na kmetech rovněž tkvěl její rozčilený zrak,
na její obranu neozval se nikdo však.
K zástupu důstojně tedy promluvila zas,
vznešeně, ač pohnutím třásl se jí hlas.

„Jest tak, žena jsem a jako žena se chovám,
vy nenasloucháte však pouhým robám.
Správce nad ženu přísnějšího vy chcete,
mějtež ho, za muže vojvodu přijmu, kterého vyberete“

To dořekla, nádvoří hradu opustila,
pro sestry poslala a do soukromí se uklidila.
Do kouta zahrady na místo posvátné šla,
kam jiná noha než její a sester nesměla.

Tam ve stínu lip přístřešek dřevěný stál,
pod střechou modla boha, co Perun se jmenoval.
Před ní Libuše si klekla a klaněla,
sedla a na běh toho dne myslela.

Sestry jak přijely, k ní ve věštění se připojily,
nikdo nezvěděl o čem ty tři se uradily.
Až ráno, kdy vanul prvního jitra chlad,
opustily zahradu a vydaly se na návrat.

Po ránu Libuše posly vyslala,
na valný sněm celý lid svolala.
V určený den po hlavních žních,
národ se sjel, mužů početných.

Všichni kněžně se poklonili znízka,
ona přednesla jim svá stanoviska.
„Slyšeli jste proč národ celý,
svolala jsem, proč vladykové se sjeli.

Vládu muže na sobě zakusíte.
protože svobody vy vážit si neumíte,
Poznala jsem to i zkusila,
Vězte, co z věštby jsem zjistila.

Než vůdkyni víc po vojvodovi toužíte,
za rozhodnutí má se mračíte.
Tedy muže míti budete nad sebou,
trpět budete s každou jeho potřebou.

K službám svým brát si bude vaše syny dcery,
skončí vám bezdaňové éry.
Sloužiti chcete, jak jste ještě nesloužili,
teskno vám bude a zažijete hořkou chvíli.

Nechci vás jen plano strašiti,
jen říkám, co měl duch věští nám zjeviti.
Vojvodu volte opatrně a moudře,
jak dosadíte jej, dolů nejde dobře.

Stojíte-li na své mysli stále,
vše vyplníte se a poradím jak dále,
jméno a místo vládce oznámím,
jež z věšteb nyní rovněž vím“

Vladykové na mínění svém trvali
po vládci a Libušině radě volali.
Ta vstala s rukou k horám vztyčenou,
pronesla věštbu vznešenou.

„Za oněmi horami v Lemuzích je řeka,
Bělina jmenuje se, je neveliká.
Blízko té řeky je dědina,
v ní Stadicův rod a jeho pastvina

Tam oře vojvoda váš s dvěma voly,
na oulehli divné, na podivném poli.
Nyní vezměte sukni, plášť i převlaky,
jak pro knížete se sluší, žádné rozpaky.

K tomuto muži, jež Přemysl se slove, jděte,
vzkaz národa jeho mu odevzdejte,
Jeho pokolení bude panovati v této zemi,
bude vládnout nad plemeny všemi.“

Vybraní starostové když ustavení byli,
jež vzkaz Přemyslovi doručili,
Libuše k nim znovu promluvila,
poslední pokyn jim udělila.

„Cesty hledati nebudete, aniž se ptáti,
můj kůň povede vás kudy máte se dáti.
Před kým můj kůň zastaví se a zařehtá,
to je ten jehož budu nevěsta.

A tu až mě teprve vy uvěříte,
když jísti na železném stolci ho uzříte.“
Koně jejího vyvedli jak dořekla,
když vykročil i ostatní skočili do sedla.

Za koněm bílým vladykové se vydali,
za ním, do krajiny, do dáli.

 

 

Copyright - Roman Fojtík (11.5.2016)

Výše uvedený text podléhá autorským právům, aby se zabránilo zneužití. Bez písemného souhlasu autora nesmí být vytištěn ani přeložen.

Povolení je však uděleno ke stažení, tisku nebo sdílení za předpokladu, že je distribuováno zdarma a za předpokladu, že nebudou prováděny žádné změny a za předpokladu, že bude uvedeno jméno autora a odkazem na tuto stránku a pokud toto prohlášení o autorských právech bude uvedeno na každém výtisku.

Pro další informace kontaktujte: webmastera.