Každým dnem se mění všechno více,
už bližší je mi ta má slunečnice,
cítím soucit, lásku, a smutek také trochu,
kolik bylo takových jako já už hochů.?

Chtěl jsem odloučit se, zapomenout – nemyslet,
jiný však byl událostí sled,
snad nářek duše, snad, jen tichý smutný vzdech,
se donesl až sem před můj slech.

Do osudu této dívky moh´ jsem nahlédnout,
snad pochopit, snad i trochu prohlédnout.

Avšak čím více poznávám, čím žila,
kde po léta a s kým byla,
náklonnost se upevňuje, sílí,
já myslím na ni každou chvíli.

Proč zažít měla těžké hoře?
Proč trable měla, a možná i bouře?
Copak nezaslouží si být šťastná,
zářit jako hvězda jasná?

Každým dnem se s tímto potýkám,
ubránit se marným vzpomínkám.
Nevím co udělat, jak pomoci jí na duši,
zda vůbec mi to právo přísluší.

Už pomalu chápu účel našich psaní,
neměl směřovat tak k milování,
snad setkat jsme se po deseti letech měli,
abychom si jenom vyprávěli.

Abych pomohl, když potřeba mě bude,
abych osušil jí oči rudé.
Abych úsměv přivedl jí na tvář,
já nejsem budoucnost, jsem jen básníkář.

Copyright - Roman Fojtík (2016)

Výše uvedený text podléhá autorským právům, aby se zabránilo zneužití. Bez písemného souhlasu autora nesmí být vytištěn ani přeložen.

Povolení je však uděleno ke stažení, tisku nebo sdílení za předpokladu, že je distribuováno zdarma a za předpokladu, že nebudou prováděny žádné změny a za předpokladu, že bude uvedeno jméno autora a odkazem na tuto stránku a pokud toto prohlášení o autorských právech bude uvedeno na každém výtisku.

Pro další informace kontaktujte: webmastera.