Už třicet dní uběhlo mi,
co napsal jsem verše první,
i když jsem i dříve psával,
až nyní jsem neustával.

To člověka láska změní,
když odejde zatemnění,
do srdce se vlije síla,
která na zlé zapomíná.

Není umění hledat, co voní,
umění je žít jen pro ni,
dát jí nádech, dát jí výdech,
o lásce k ní psáti po zdech.

Pořád myslíš na ty oči,
ve kterých se nebe zračí,
na vlasy, co volně plavou,
už nechceš tu přelétavou.

Jen k jedné růži už chceš přivonět,
už nezajímá tě celý svět,
jen jeden pohled její stačil,
aby jsi se nezamračil.

Úsměv plný něžné krásy,
když máš ho andělům podobná jsi,
o něm s ním s rukama za hlavou,
pro něj nechci být duší toulavou.

Dlouhým čekáním srdce zemdlévá,
stromem života je touha splněná.
Důvod čekání je pro mě jasný,
to ten úsměv roztomilý, krásný.

Úsměv rozzáří ty její oči,
z minulých chyb se nikdo nepoučí,
znovu jako Janek mladý,
naletíš na dívčí vnady.

Možná odmítáme přiznat v duchu,
že než bez žen jednodušší je žít bez vzduchu.
Tak často jak lapáme po kyslíku,
můžeme mít i v lásce kliku.

Jsi šťastný, když v náruči je schoulená,
její vlasy když tečou přes tvá ramena,
ten jemný dech máš touhu chránit,
ztratils motivaci čas v barech marnit.

Copyright - Roman Fojtík (2015)

Výše uvedený text podléhá autorským právům, aby se zabránilo zneužití. Bez písemného souhlasu autora nesmí být vytištěn ani přeložen.

Povolení je však uděleno ke stažení, tisku nebo sdílení za předpokladu, že je distribuováno zdarma a za předpokladu, že nebudou prováděny žádné změny a za předpokladu, že bude uvedeno jméno autora a odkazem na tuto stránku a pokud toto prohlášení o autorských právech bude uvedeno na každém výtisku.

Pro další informace kontaktujte: webmastera.