Snad začalo to pohledem,
my muži více nesvedem.
Do očí, když se ti dívám,
bez myšlenek hlavu mívám.

Mě stačil pohled jediný,
abych toužil ti nosit květiny.
Ty oči, jež zralost v sobě mají,
něhu, lásku ukrývají.

Po polibcích jde z nich touha,
nejsou to jen očka pouhá,
Jsou zrcadly do duše těla tvého,
jsou jako střed květu rozkvetlého.

Co vše již musely uvidět,
co postavil před ně svět.

Jsou zrcadly do duše těla tvého,
jsou jako střed květu rozkvetlého.
Vše na světě toužím hned ti dát
za pohled, kterým umíš se usmívat.

Ty jediná jsi ze všech žen,
co jimi byl jsem omámen,
ta, jež velmi mnoho dává,
a od druhých více nedostává.

Copyright - Roman Fojtík (2015)

Výše uvedený text podléhá autorským právům, aby se zabránilo zneužití. Bez písemného souhlasu autora nesmí být vytištěn ani přeložen.

Povolení je však uděleno ke stažení, tisku nebo sdílení za předpokladu, že je distribuováno zdarma a za předpokladu, že nebudou prováděny žádné změny a za předpokladu, že bude uvedeno jméno autora a odkazem na tuto stránku a pokud toto prohlášení o autorských právech bude uvedeno na každém výtisku.

Pro další informace kontaktujte: webmastera.