Jasný den, už slunce vyšlo,
na mě opět psaní přišlo,
o paprscích na tváři,
o úsměvech co vytváří.

Není jen mým objevem,
že život tady pod nebem
je lepší, když nám slunce svítí,
když voní jemně letní kvítí.

Jen pro ty oči jedny,
jsi celý neposedný,
postavu drobného anděla,
Bože, dej, aby jiného nechtěla.

Jak vlasy přes ramena jí padají,
pramínky mezi sebou se hádají,
který bude krk jí zakrývat,
půvab to je její šat.

Úsměv s pohledem, co odzbrojí tě,
ty v mysli máš jen slova „chci tě“,
rozum ten dávno práci vzdal,
když srdce jsem ti odevzdal.

Ne že bych nebyl rozumný,
když lásce k tobě jsem teď přístupný,
ale srdce poručit si nedá,
tak rozum jinou práci hledá.

Když rozum s pocity se hádá,
a hledá, co může být pravda,
nedbá na srdeční přání,
na stranu jeho hned se nepřiklání.

Rozum vše nejdřív si prověřuje,
zda srdce v pravdě a lásce žije,
zda není v pouhém omámení,
které se v bolest jednou změní.

Při pohledu na úsměv její,
i rozum dá se do mlčení,
nemá argumentů, slov mu schází,
z údivu nad ní nevychází.

Když ta ústa promluví, tak tají se ti dech,
a příjemný mráz ti běží po zádech,
rozum odhazuješ, jen hlas srdce slyšíš,
zrychlený dech a tlukot srdce tišíš.

Nedej se zmást, když v okamžení,
přijde jedno její zamračení,
to jen sama v sobě má teď pochyby,
zda ty jsi ten pravý, jediný.

I ona řeší tu stejnou věc,
zda nechceš jen, aby spadla klec,
a ona byla vězněm tvého já,
a přestala být s větrem svobodná.

Oba máte stejné smýšlení,
opatrní jste při lásky mámení,
řešíte oba stejné otázky,
zda přeludy nejsou vaše obrázky.

Oba strach z neznámého máte,
opatrností oplýváte,
nevíte, že šance jsou zde vyrovnány,
že tímto procházejí další pánové a panny.

Sebrat sílu, poprvé říct „miluji tě“,
to častěji řekne malé dítě.
Osobě, na které ti záleží,
více tato slůvka náleží.

Té, která jediná ze všech žen,
dokázala, že byl jsi okouzlen,
dej to, co jiným nemohl jsi dát,
té jediné řekni „mám tě rád“.

Pro ty oči, do kterých se díváš rád,
udělej víc, než dělá kamarád,
pro ty oči snes jí modré z nebe,
nechtěj ji, ty dej jí sebe.

Copyright - Roman Fojtík (2015)

Výše uvedený text podléhá autorským právům, aby se zabránilo zneužití. Bez písemného souhlasu autora nesmí být vytištěn ani přeložen.

Povolení je však uděleno ke stažení, tisku nebo sdílení za předpokladu, že je distribuováno zdarma a za předpokladu, že nebudou prováděny žádné změny a za předpokladu, že bude uvedeno jméno autora a odkazem na tuto stránku a pokud toto prohlášení o autorských právech bude uvedeno na každém výtisku.

Pro další informace kontaktujte: webmastera.