Jednou zahrajem si s osudem
a schovávat se světu nebudem
až vyprší nám čas k milování, čas lásky,
a Amor se Štěstěnou zruší svoje sázky.

Večeří při svíčkách ten vlahý večer začne
a snad dá-li Bůh tak něco z toho počne.
Snad něco toho večera se zrodí,
já říkám to TAK, protože v rýmy se to hodí.

Pak procházka pod hvězdnou oblohou,
a příběhy, které vysloveny býti nemohou.
řeknu jí něco o hvězdných manýrech noční oblohy,
když štěstí budem mít, chladno od řeky nebude na nohy.

Až dokončíme naši podvečerní procházku,
já položím ji jednu tichou otázku.

Co udělat pro tebe mám více, má Paní,
aby nádherné dnes bylo tvoje spaní?

Co udělat pro tebe mám více,
aby šťastná byla jsi, ty má lvice?

Ona zčervená
a svěsí se jí ramena,
a do toho ticha něžně špitne,
že choval jsem se krásně a nebylo to špatné.

řekne, že víc po ničem netouží,
že má více než si zaslouží.

Obejmu ji, a zlehka ji políbím.
Kam? To nikomu nepovím.

Teď říkám to už jenom zjihlým hlasem,
že oslnila mě očima, úsměvem i vlasem.

Žádná jiná než ona teď pro mě není,
já jenom sedím a oddávám se snění.

Jen tak do trávy my u řeky si sednem,
tma kolem nás chránit bude před ještě větším temnem.

Použiji šarm, co v sobě snad i mám,
abych oslnil tu jednu ze všech dam,
a jak tak spolu sedět budeme u řeky,
budeme vypadat jak dvě malé křepelky.

Jen to že po ní po jediné toužím,
ji do ticha zašeptám
a pak další polibek na tvářičku dám.

Ona láskyplně se do náruče schoulí,
Ona láskyplně ke mě se přivine,
a všechna obava bez důvodu pomine.
Zpět, to pravda vlastně není,
to láska obavu v radost mění.

snad zažije to každý jednou jedinkrát,
že dívka o lásce nebude mu lhát,
že její city nikdy k němu nezmění,
a bude stále mít v tváři své rumění.

A on neřekne, že je naivní,
když o lepší lásce sama doma sní.

To pak oba vezmou se za ruce na odiv všemu světu,
a vyznají, že patří sobě, a láska veliká že je tu.

To trochu z cesty jsem teď odbočil,
když na cestu jiných veršů jsem já vykročil,
vrátím se do chvíle, kdy sedíme u řeky,
a cit, který tam plane, je velký, převelký.

Protože je chladno a noc je nad ránem,
svléknu svetr ze sebe a ty ho lásko vem.

Ona přijme obleče a ke mě se přitulí,
a nám je spolu dobře, ať třeba mrholí.

Až čas nám trochu pokročí tak na nohy své vstanu,
vždyť nebudeme tu sedět a čekat zimu k ránu.

Ono u řeky je vždycky zima,
i když dva mají se rádi a je jim všude prima.

Na cestu zpět se oba zase dáme
a  nedívej se, ta tma tě trochu klame.

Já ji něžně kolem pasu obejmu a průvodcem jí budu,
nečekám, že mě kdo pochopí, však ať je plný  studu.

Od řeky k domovu se vydáme,
a bude-li při síle tak do kroku si přidáme.
abychom se místo snění,
mohli oddat milování.

 

 

Copyright - Roman Fojtík (2014)

Výše uvedený text podléhá autorským právům, aby se zabránilo zneužití. Bez písemného souhlasu autora nesmí být vytištěn ani přeložen.

Povolení je však uděleno ke stažení, tisku nebo sdílení za předpokladu, že je distribuováno zdarma a za předpokladu, že nebudou prováděny žádné změny a za předpokladu, že bude uvedeno jméno autora a odkazem na tuto stránku a pokud toto prohlášení o autorských právech bude uvedeno na každém výtisku.

Pro další informace kontaktujte: webmastera.